Kontaktní čočky

Historie kontaktních čoček

I když se zdá, že jsou kontaktní čočky výdobytkem moderní doby, první zmínky o nich sahají už na počátek 16. století, a to k nikomu jinému než k Leonardu da Vincimu. Je autorem návrhů i nákresů, jak doplnit optický systém oka sklem a tekutinou. Ani po jeho smrti tato myšlenka neupadla v zapomnění a snahami o vývoj a zdokonalení čoček se zabývali např. René Descartes či Thomas Young.

První čočku vyrobil roku 1887 sklář Müller z Wiesbadenu, avšak za účelem ochrany oka před osycháním pro pacienta, kterému byla odstraněna víčka. O rok později podává Švýcar A. E. Flick zprávu o kontaktní čočce, která by sloužila ke korekci zraku, a na základě odlitku rohovky nechává u firmy Zeiss zhotovit skleněnou kontaktní čočku. Ve stejné době vytváří oftalmolog Eugen Kalt skleněnou rohovkovou čočku. Bohužel skleněné čočky byly těžké a nevhodné k dlouhodobému nošení a ve 20. letech 20. století jsou postupně nahrazovány plastovými materiály, ačkoliv ani ty nebyly naprosto ideální (drsný povrch, řezaly). Skutečný převrat nastal s novým materiálem HEMA vyrobeným českými vědci prof. Ottou Wichterlem a prof. Drahoslavem Límem. Zároveň zavedli výrobu čoček odstředivým litím. Jejich materiál byl flexibilní, nedráždil, měl vysokou propustnost pro živiny. Poté už šlo všechno ráz na ráz, v 70. letech koupila výrobní licenci americká firma a začala s výrobou i v zahraničí. Rostly snahy o měkčí, komfortnější a hydratovanější materiály, o čočky vhodné pro dlouhodobé nošení, které by nezpůsobovaly riziko infekce a nenarušovaly rohovku, odborníci tudíž doporučovali nosit čočky pouze přes den.

V současnosti se používají dva materiály – hydrogelové, které na sebe dobře navazují vodu, ale mají nižší propustnost kyslíku, proto je vhodné je na noc sundávat, a silikon-hydrogelové, jež mají lepší propustnost kyslíku a lze je proto používat k nepřetržitému nošení, jejich nošení by se však mělo konzultovat se specialistou.

 

O autorovi

Redakce

Komentář